1.) Ahoj, jsem rád, že jsi přijala mé pozvání do 10 otázek pro … a hned na začátek se tě zeptám, jako ostatních - Jak se jmenuješ, kolik Ti je a odkud jsi?
Ahoj, moc děkuju za pozvání, hrozně si toho vážím (a připadám si na chvíli jako V.I.P.) :D
Ale upletl sis na sebe bič… neumím odpovídat jednoduše (zkratkovitě) a všechno je se mnou trochu složitější (tudíž se nebráním jakékoli Tvé korektuře, protože z 10 otázek bych byla schopná udělat román)… Takže k první otázce. Noooo. V rodném listě mám napsáno, že se jmenuji Kateřina, ale popravdě ještě jsem se s tím jménem nenaučila žít. Odmala mi dávali lidé, s kterými jsem přišla do styku, různá jména a přezdívky… takže konkrétně na Twitteru jsem pro někoho Katka (většinou pro ty, kteří mě znají i osobně), pro někoho Darjam, pro jiného třeba Alice a další… nicméně jsem se až kupodivu rychle sžila se Svědkyní a začala jsem ji používat i v "neTwitterovém" světě :)
A k ostatnímu… je mi 26 let (což moje drahé spolužáky vede k tomu, aby mě oslovovali "babi" a občas "nenápadně" poťukali na své hodinky, či důvěrně do ouška pošeptali "tik tak, tik tak") :D Nicméně dle chování (a možná i vzhledu) by se dalo uvažovat o věku kolem 20.
Na otázku odkud jsem, odpovídám dle situace… Když se mě někdo zeptá v Plzni (kde studuji na právnické fakultě), odpovídám, že jsem z Prahy. Když v Praze (kde pracuji a dalo by se asi říci, že i žiju) dobíhám zelenou na semaforu, vysvětluju, že jsem z Plzně (protože tam je čekání na semaforech FAKT tragický). Ve skutečnosti jsem ale hrdá Pražačka, která bydlí, coby kamenem dohodil od Prahy.
2.) Popravdě, mám rád, když se člověk o sobě dokáže rozhovořit. Takže klidně mluv a mluv, mně to nevadí. Proč sis vybrala právě práva? Cítíš potřebu pomáhat lidem kolem sebe?
Já se dokážu rozhovořit snad o čemkoli… Ale je pravda, že o sobě nerada sděluji konkrétní věci (např. své jméno jsem takhle na Tw. zveřejnila poprvé - do téhle doby jsem se tomu hodně bránila).
Proč jsem si vybrala právě práva? Já si je nevybrala :D Nikdy jsem je studovat nechtěla a už vůbec jsem se nikdy nechtěla věnovat advokacii... takže studuju už druhou vysokou v právním oboru a pět let pracuji v advokátní kanceláři :D Až poslední rok na střední (obchodce) mě napadlo, že bych mohla jít na vysokou, ale nevěděla jsem na kterou. Podala jsem si několik přihlášek a samozřejmě mě nikam nevzali. Moje nejlepší kamarádka se přihlásila na soukromou školu v právním oboru a tak jsem šla za ní, že se uvidí. Tam jsem (ke svému velkému údivu) zjistila, že mi to docela jde, a když škola skončila a já měla samé jedničky (kde ty doby jsou!!), řekla jsem si, že by bylo škoda, abych nepokračovala a své právnické vzdělání nedodělala do konce.
Nicméně přestože jsem práva nikdy dělat nechtěla, tak si myslím, že o mě lze říci, že cítím potřebu pomáhat lidem kolem sebe. Ale to by spíš museli hodnotit druzí a ne já. Lidem, kteří mi jsou blízcí, pomáhám bezevšeho… cizím lidem pomáhám, když mě o to požádají…, ale pro mě osobně je hodně důležitá pomoc hlavně zvířatům. Snažím se například podporovat občanské sdružení Toulavé Tlapky, případně jiné individuální problémy, o kterých se dozvím.
3.) Z vlastní zkušenosti vím, že to co říkáš, myslíš doopravdy a upřímně. I já jsem jeden z těch, který tě poprosil, a tys mu pomohla. Alespoň na začátku. :) Podle toho co říkáš, nemáš problém pomoci člověku, ani zvířeti v nouzi. Inspiroval tě k této skutečnosti někdo ve tvém okolí, nebo to přišlo, tak nějak samo. Časem, věkem?
Děkuju, že to tak vnímáš! :) Já si myslím, že to mám prostě v povaze. Možná to souvisí s tím, že jsem neměla úplně jednoduché dětství, možná to souvisí s mojí vírou, pravděpodobně ani jedno ani druhý. Jsem normální, snad trochu slušný člověk, jako všichni ostatní. Myslím si, že když člověk může pomoci a nic ho to "nestojí" (ve smyslu např. vydání sil), měl by to udělat. A tím nemyslím jen nějakou materiální pomoc, ale třeba povzbudit kamarádku, které se kazí nálada, navést slepce do metra, pomoct paní s kočárkem do schodů… Nemusí to být o velkých věcech. Stačí se na někoho usmát při cestě do práce a třeba je to to, co potřeboval, co ho povzbudí k novému kroku…
Když jsem jela loni poprvé do Izraele, hrozně mě pobavila moje nejlepší kamarádka, která si mě těsně před odletem vzala stranou, vážně se na mě podívala (být ve filmu, jistě by začala hrát na pozadí nějaká dramatická hudba) a řekla mi: "Káťo… slib mi jednu věc. Nebudeš si hrát na hrdinku!!" Poslední slova, co jsem slyšela, než jsem tam odletěla… smála jsem se ještě hodně dlouho. Mám prostě drobné tendence strkat čumák, kam nemám a vpadat lidem do života. :D
4.) Ono, usmát se na cizího člověka, je hrozně těžké. Bohužel naše mentalita není nastavena tak, aby se člověk kolem sebe usmíval, kam vleze. A také okolí kolikrát takový úsměv ne vždy správně vyhodnotí. Kdo hodně cestuje, říká, že jsme snad jeden s nejméně usmívajících se národů na světě. Jak to vnímáš ty?
Uznávám, že to kolikrát není úplně jednoduché, ale zas na druhou stranu tím snad nikdy nic nezkazíš, a když ti druhá strana úsměv oplatí, tak ti to samotnému zlepší den (takže proč to nezkusit?). :) Nemůžu hodnotit, jestli jsme jeden z nejméně usmívajících se národů na světě. Zatím jsem toho tolik neprocestovala… Spíš bych řekla, že se lidé na ulici moc nedívají na ostatní lidi, než že by se neusmívali (ale ani tady nemám moc srovnání s tím, jak to chodí jinde).
Já mám na usmívající se lidi asi teda docela štěstí. Naposledy se na mě usmála velice sympatická slečna v letních bílých šatech včera, když jsem se na Václaváku škrábala do schodů u výlezu z metra. Překvapila mě. Úsměv jsem oplatila a tím jsem ještě víc rozšířila ten její… přišla jsem si jak v nějaké tajné partě "já vím, že ty víš" a úsměv mi na tváři vydržel ještě min. několik metrů. Ale na druhou stranu, pokud máš pravdu, tak v tomhle jsem i já "typický Čech". Když se tvářím normálně, tak můj obličej vypadá spíš naštvaně… Nicméně já se směju ráda a často (a hlasitě)… stačí drobné "nakopnutí" a mám hned pusu od ucha k uchu. :D
5.) A teď něco z jiného soudku. Záliby.
Jak napovídá už moje bio, ráda čtu :) Mám asi drobnou závislost na nakupování knih (od které mě neosvobodilo ani pořízení si Kindla)… Krom toho je mým největším koníčkem (kam až moje paměť sahá) starověký Egypt (a vše, co se ho týká). Co se sportu týče, tak jediná moje sportovní aktivita zahrnuje akorát plavání a sledování formulí 1 v televizi. K tomu ale hodně a ráda chodím… a k zlosti těch, co zrovna někam musí jít se mnou, chodím hodně rychle (takže podle některých můžu uvádět, že běhám - přestože na DailyMile mám konstantně stanovený cíl "uběhnout 4 km v kuse a neumřít"). :D
Jinak jsem typický Blíženec. Snadno se pro ledacos nadchnu, všechno mě zajímá, o ledasčem se ráda dozvím víc a jsem pro (skoro) každou "špatnost". A moje oblíbená kratochvíle je trávení času s přáteli, takže často působím jako "party girl".
6.) To jsem rád, že jsem si formulaci předchozí otázky uvědomil až po jejím položení. V posledních dnech, sleduji se zájmem tvé tweety ohledně pečení a vaření. Také momentální posedlost? :)
Děkuji, nene… typická náplň mých tweetů je popis toho, co zrovna zaměstnává (nebo spíš udivuje) můj mozeček, případně co mě rozesmívá (častěji) nebo naštvává. Pečení a vaření není žádný můj extra zvláštní koníček. Resp. peču a vařím (i když většinu z toho potom nejím) ráda, ale můj koníček to vážně není. Teď jsem o tom tweetovala, protože to bylo ve větší míře než obvykle (příprava na narozeninovou oslavu) a vznikalo z toho dost vtipných situací.
Přemýšlím nad nějakou svou momentální posedlostí a asi mě nic nenapadá. Nacházím se teď v takovém mezistupni, kdy už chci odhodit část povinností (školu) a začít si užívat volna a prázdnin. Dělání si velkých plánů, poznávání nových věcí… Taková ta doba: "ještě vydrž, teď to přijde" :) Resp. dělání si místa pro posedlosti, které (doufám už brzy) přijdou.
7.) Myslíš takové to, dětské těšení na prázdniny, kdy na konci školního roku odhodí tašku s učením pod postel, aby jí na konci října odtamtud vytáhli, pokrytou souvislou vrstvou prachu? Jaké vzpomínky v tobě vyvolávají prázdniny?
Přesně to myslím! :))
Vzpomínky? No… měla jsem hezké dětství, nemůžu říct, že ne. Ale nerada na něj vzpomínám. Tenkrát bylo všechno jinak. Byla jsem sama, neměla jsem žádné kamarády a o prázdninách mě nečekalo nic jiného než vycházky do přírody se svým psem a čtení knih. Což je super, ale dělat to takhle celé 2 měsíce bylo trošku… nudné. Takže pokud se řekne prázdniny, vzpomenu si na ty loňské nebo předloňské, kdy se můj život obrátil o 180°C. Už mi sice není "-náct" a o prázdninách si ke své stávající práci musím najít 1-2 další zaměstnání nebo brigády, ale i tak si najdu dost času pro své přátele (kteří se vzali bohové ví kde :D ) a objevování nových věcí.
8.) Znamená to, že se chystáš na prázdniny s kamarády? Turistika, kola, voda? Výlet do zahraničí? Je nějaké místo, které tě moc a moc láká? Takové to tajné přání, které by sis jednou chtěla splnit.
Znamená, neznamená… nemám nějaké konkrétní plány (ty by totiž nevyšly, jak už bývá zvykem). Moje plány jsou v tom slova smyslu, že s kamarády budu chodit na kafe, na procházky po Praze nebo okolí (nikam dál bych žádného svého kamaráda asi nedostala) apod. Voda ani kola se mnou rozhodně nehrozí. :D S výlety do zahraničí jsem začala loni (školní cestou do Izraele) a naprosto mě to nadchlo. Do loňského roku jsem byla akorát ve 14 s prarodiči na dovolené v Tunisku a jinak nikde, takže teď si to snad vynahradím. Na letošek je v plánu zatím s kamarádkou na týden do Itálie, možná (opět) Londýn a pak nějaké jiné evropské město… ale nechám se překvapit, co mi letošní léto chystá. Neumím moc říkat ne. :D
Tajné přání, které bych si chtěla splnit je nasnadě. Vzhledem k mému největšímu koníčku - starověkému Egyptu - bych se chtěla podívat do Egypta. Což z finančních důvodů (nejela bych tam jako turista do Hurghady za 8.000,-) a teď už i z politických důvodů moc nevypadá. Ale já se dočkám… i kdybych tam měla doplavat! :P
9.) To bylo cestovatelské přání. Co nějaké osobní, do budoucna?
Obecně? Mít stejné štěstí jako doteď… jsem optimista do morku kostí. Na svět se dívám vesele a s úsměvem, takže si jsem svého štěstí vědoma a jsem za něj vděčná… :)
Konkrétně? Aby mi nezavřeli školu. Abych si parádně užila léto. Aby si mě stále pamatovali v mé oblíbené kavárně. Abych se jednou vrátila domů a bylo zázračně uklizeno… :D
10.) Přeji ti, aby se všechna tvá přání splnila. Ať už ta, o které ses s námi podělila i ta, která zůstala nevyřčena. A protože je toto poslední otázka, zeptám se tě, jako ostatních - Je něco, co bys nám o sobě chtěla říct a na co jsem se nezeptal?
Moc děkuju! :)
Takové rozšíření bia neomezeného na 140 znaků? :D Jsem vegetarián (od doby, kdy mi byl rok a půl), jsem pohan (konkrétně eklektik směřující k wicce). Pravděpodobně jsem závislá na čokoládě (stále jsem ve fázi přiznávání si to), moje nejoblíbenější kytky jsou gladioly, mám velké palce u nohou (takže se nepřevrátím když venku hodně fouká), píšu fakt rychle na počítači, mám úchylku, co se času týče (všude musím být dřív - většinou tak o půl hodiny a neumím přijít pozdě ani když se fakt snažím). Umím docela dobře pít (alkohol), prý i dobře péct a vařit. Neumím počítat (bez prstů), na sport jsem levá (za 2 výcvikové lyžařské kurzy se mým instruktorům nepodařilo naučit mě ani zatáčet, ani brzdit), směju se v kině mezi reklamami a filmem, když je černé plátno. Neumím ani zpívat, ani kreslit. Když přijdete do clubu, hledejte mě nahoře na baru, kde asi budu tančit (kupodivu střízlivá). A jsem cholerik.
Děkuju ti, že sis na mě vzpomněl a nabídl 10 otázek pro... Je to pro mě velká věc. :) Snad jsem příliš neprozradila, snad jsem trochu pobavila.
Lepší závěr jsem si snad ani nemohl přát a moc ti děkuji, že jsi přijala pozvání k rozhovoru.
Předchozí rozhovory zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat